TAK TOHLE UŽ JE NA MEDAILI. Aneb samochvála VONÍ!

Tak zpět. Jak jsem si namyšleně myslela, že sporák už zvládám levou přední, mýlila jsem se. Totiž obsluhovat troubu je mnohem těžší, než jsem si myslela. Jako by nestačilo, že se musí zapalovat sirkami, které jsou tak krátké, že poté, co jich 10 zlámu, tak další sice chytne, ale dřív než ji dopravím k troubě, tak mi spálí prsty! Po pátém neúspěšném pokusu jsem s hlavou pokorně skloněnou (a lehce přiotrávenou ušlým plynem) jsem poprosila svého spolubydlu o pomoc. Jako na potvoru jemu to chytlo na poprvé!!!

A co že vlastně vařím/peču/pálím? Francouzské brambory. Ale zkuste si naschvál vygooglovat recept - každý říká něco jiného! Jak mám asi vědět, jak dlouho je mám zapékat? Popis dozlatova či dorůžova mi nepřijde dostačující! Zvlášť když nahoru má přijít sýr, tak asi těžko budu sledovat míru růžovosti brambor, ne?

No jsem zvědavá, co z toho bude tentokrát, lehce se obávám, že spolubydla bude přiotráven (nabídla jsem mu, jestli si dá také).

A už mám výsledek na talíři: Tradáááááá!!! Vajíčko není syrové (palec nahoru). Cibuli jsem udělala dobrou. Brambory jsou lehce nedovařené, špatná odrůda kombinovaná s nadmořskou výškou Mexico City dělá divy. Příště bych neměla zapomenout na další koření, sůl se evidentně nepočítá :-D. WOW je to dobrý!!!

Prozatímní seznam jídel, která "umím" připravit: francouzské brambory, těstoviny s kuřecím masem a bazalkou, zapečený lilek se sýrem (díky, M.Š.), kuřecí plátek (aniž by byl syrový :-D). A samozřejmě saláty, to jsem borec! Jen ti slimáci, co bydlí v hl. salátu, mě lehce znervózňují.

Jestli mě chcete zpátky v ČR, uvítám jednoduché recepty na vaření, abych tu třeba neumřela na otravu mými pokusy. Předem děkuji. Prosím o jejich zaslání na email :-)

PS: OK UZNÁVÁM, ŽE TO NA OBRÁZKU NEVYPADÁ ÚPLNĚ LÁKAVĚ, ALE JE TO VÁŽNĚ DOBRÝ, CO DOBRÝ, VÝBORNÝ!!!

Blíží se moje stařešinové oslavy...

A je to tu zase! Stejně jako je na náměstí Zócalo odpočítávadlo 200 výročí mexické revoluce, já pomalu začínám odpočítávat hodiny, kdy mi je ještě 23. Díky sociálním sítím téměř všichni zjistili, že budu mít narozeniny a začali se ptát, kdy bude fiesta.

Kdo mě znáte, víte, jak moc mám ráda svoje oslavy narozenin - což plyne z trauma z dětství, kdy na oslavu narozenin spolužačky na prvním stupni ZŠ přišlo tak málo lidí, že jsem dostala strach, že by se mi to mohlo stát taky...

Již pěkných pár let se to trauma snažím odbourat, evidentně ne moc úspěšně - ale udělala jsem megapokrok! Ale tak jsem se odhodlala a slavit budu, vytvořila jsem i pozvánku s krásnou fotkou. Hola vieja znamená Čau stařeno :-).

Moje cestování MHD

Až zde jsem poznala pravý význam zkratky MHD, především význam písmene H, HROMADNÁ.

Začnu metrem - jedna cesta stojí 3 pesos, může si ji dovolit každý. A v tom jsem spatřila kámen úrazu. Mexičané neuznávají princip: nejdřív se vystupuje, poté se nastupuje. Asi mají v sobě zabudovaný strach, že se do metra nevejdou (což je dost možný, viz dále), takže se všichni, co chtějí nastoupit, nahrnou do vchodu, aniž by vás nechali vystoupit.

K rush hour - hora pico - dopravní špičče. Jestli si myslíte, že to, co zažíváte v Praze v ranním metru, je špička, tak OMYL, není. Normálně totiž existují i tací, co jsou ochotni se rozběhnout s nástupiště a skočit do už tak narvaného vagónu (to se mi stalo v pátek:-). Na druhou stranu je fajn, že se nemusíte bát, že spadnete - ten dav vás drží tak pevně, že se nemůžete ani pohnout :-).

Autobusy, zvané camióny, jsou snad ještě úžasnější - zastávky tu moc nefrčí, prostě mávnete na bus, ten zastaví, dáte 4 pesos a jedete. Je to trošku adrenalin najít správný bus, pak říct, kam chcete jet - já většinou vyjmenuji úplně všechno, co se nachází v mém bydlišti - taquería Los Arbolitos, nemocnice, silnice, velká silnice, někdy to zkusím i se školou... A pokaždé vyjde něco jiného.

Pro zasmání se mi stal opět trapas - tématicky s camiónem. S vysokou hladinou adrenalinu v krvi jsem mávla na ten "můj", připravena k nástupu jsem s hrůzou zjistila, že autobus popojíždí a že evidentně nezastaví (neuvede vozidlo do klidu), tak jsem se odhodlala, rozběhla, že naskočím... A výsledek? Strašně jsem se rozšvihala na schůdcích vedoucí k panu řidiči, který z úžasu, že vidí rozpláclou blondýnku na schodech, nakonec uvedl vozidlo do klidu. Samozřejmě jsem se zvedla, potlesku jsem se nedočkala (snad příště), usmála se a suverénně si šla sednout.

A ještě bych se ráda pochlubila, že to nevzdávám a vařím! Dokonce mě můj spolubydlící Daniel pochválil, jak pěkně voní moje jídlo (hmmm ovšem ta chuť nebyla už tak úžasná). A dneska jsem i zvládla zapnout troubu (kde konečně můžu použít ty sirky).

Už by toho štěstí bylo moc, tak z ničeho nic, když jsem vařila vodu v konvici, se kolem ní objevily plameny, bylo to jako z nějakého sci-fi filmu! Fakt nechápu, asi nějaký poltergeist, voda přece nehoří :-). Jen ho*no hoří. Prý.