TAK TOHLE UŽ JE NA MEDAILI. Aneb samochvála VONÍ!

Tak zpět. Jak jsem si namyšleně myslela, že sporák už zvládám levou přední, mýlila jsem se. Totiž obsluhovat troubu je mnohem těžší, než jsem si myslela. Jako by nestačilo, že se musí zapalovat sirkami, které jsou tak krátké, že poté, co jich 10 zlámu, tak další sice chytne, ale dřív než ji dopravím k troubě, tak mi spálí prsty! Po pátém neúspěšném pokusu jsem s hlavou pokorně skloněnou (a lehce přiotrávenou ušlým plynem) jsem poprosila svého spolubydlu o pomoc. Jako na potvoru jemu to chytlo na poprvé!!!

A co že vlastně vařím/peču/pálím? Francouzské brambory. Ale zkuste si naschvál vygooglovat recept - každý říká něco jiného! Jak mám asi vědět, jak dlouho je mám zapékat? Popis dozlatova či dorůžova mi nepřijde dostačující! Zvlášť když nahoru má přijít sýr, tak asi těžko budu sledovat míru růžovosti brambor, ne?

No jsem zvědavá, co z toho bude tentokrát, lehce se obávám, že spolubydla bude přiotráven (nabídla jsem mu, jestli si dá také).

A už mám výsledek na talíři: Tradáááááá!!! Vajíčko není syrové (palec nahoru). Cibuli jsem udělala dobrou. Brambory jsou lehce nedovařené, špatná odrůda kombinovaná s nadmořskou výškou Mexico City dělá divy. Příště bych neměla zapomenout na další koření, sůl se evidentně nepočítá :-D. WOW je to dobrý!!!

Prozatímní seznam jídel, která "umím" připravit: francouzské brambory, těstoviny s kuřecím masem a bazalkou, zapečený lilek se sýrem (díky, M.Š.), kuřecí plátek (aniž by byl syrový :-D). A samozřejmě saláty, to jsem borec! Jen ti slimáci, co bydlí v hl. salátu, mě lehce znervózňují.

Jestli mě chcete zpátky v ČR, uvítám jednoduché recepty na vaření, abych tu třeba neumřela na otravu mými pokusy. Předem děkuji. Prosím o jejich zaslání na email :-)

PS: OK UZNÁVÁM, ŽE TO NA OBRÁZKU NEVYPADÁ ÚPLNĚ LÁKAVĚ, ALE JE TO VÁŽNĚ DOBRÝ, CO DOBRÝ, VÝBORNÝ!!!

Blíží se moje stařešinové oslavy...

A je to tu zase! Stejně jako je na náměstí Zócalo odpočítávadlo 200 výročí mexické revoluce, já pomalu začínám odpočítávat hodiny, kdy mi je ještě 23. Díky sociálním sítím téměř všichni zjistili, že budu mít narozeniny a začali se ptát, kdy bude fiesta.

Kdo mě znáte, víte, jak moc mám ráda svoje oslavy narozenin - což plyne z trauma z dětství, kdy na oslavu narozenin spolužačky na prvním stupni ZŠ přišlo tak málo lidí, že jsem dostala strach, že by se mi to mohlo stát taky...

Již pěkných pár let se to trauma snažím odbourat, evidentně ne moc úspěšně - ale udělala jsem megapokrok! Ale tak jsem se odhodlala a slavit budu, vytvořila jsem i pozvánku s krásnou fotkou. Hola vieja znamená Čau stařeno :-).

Moje cestování MHD

Až zde jsem poznala pravý význam zkratky MHD, především význam písmene H, HROMADNÁ.

Začnu metrem - jedna cesta stojí 3 pesos, může si ji dovolit každý. A v tom jsem spatřila kámen úrazu. Mexičané neuznávají princip: nejdřív se vystupuje, poté se nastupuje. Asi mají v sobě zabudovaný strach, že se do metra nevejdou (což je dost možný, viz dále), takže se všichni, co chtějí nastoupit, nahrnou do vchodu, aniž by vás nechali vystoupit.

K rush hour - hora pico - dopravní špičče. Jestli si myslíte, že to, co zažíváte v Praze v ranním metru, je špička, tak OMYL, není. Normálně totiž existují i tací, co jsou ochotni se rozběhnout s nástupiště a skočit do už tak narvaného vagónu (to se mi stalo v pátek:-). Na druhou stranu je fajn, že se nemusíte bát, že spadnete - ten dav vás drží tak pevně, že se nemůžete ani pohnout :-).

Autobusy, zvané camióny, jsou snad ještě úžasnější - zastávky tu moc nefrčí, prostě mávnete na bus, ten zastaví, dáte 4 pesos a jedete. Je to trošku adrenalin najít správný bus, pak říct, kam chcete jet - já většinou vyjmenuji úplně všechno, co se nachází v mém bydlišti - taquería Los Arbolitos, nemocnice, silnice, velká silnice, někdy to zkusím i se školou... A pokaždé vyjde něco jiného.

Pro zasmání se mi stal opět trapas - tématicky s camiónem. S vysokou hladinou adrenalinu v krvi jsem mávla na ten "můj", připravena k nástupu jsem s hrůzou zjistila, že autobus popojíždí a že evidentně nezastaví (neuvede vozidlo do klidu), tak jsem se odhodlala, rozběhla, že naskočím... A výsledek? Strašně jsem se rozšvihala na schůdcích vedoucí k panu řidiči, který z úžasu, že vidí rozpláclou blondýnku na schodech, nakonec uvedl vozidlo do klidu. Samozřejmě jsem se zvedla, potlesku jsem se nedočkala (snad příště), usmála se a suverénně si šla sednout.

A ještě bych se ráda pochlubila, že to nevzdávám a vařím! Dokonce mě můj spolubydlící Daniel pochválil, jak pěkně voní moje jídlo (hmmm ovšem ta chuť nebyla už tak úžasná). A dneska jsem i zvládla zapnout troubu (kde konečně můžu použít ty sirky).

Už by toho štěstí bylo moc, tak z ničeho nic, když jsem vařila vodu v konvici, se kolem ní objevily plameny, bylo to jako z nějakého sci-fi filmu! Fakt nechápu, asi nějaký poltergeist, voda přece nehoří :-). Jen ho*no hoří. Prý.

Špatná kombinace? Já & kuchyně

Otevřeně přiznávám, že já a kuchyně k sobě prostě nesedíme. Razím totiž filosofii, že existují důležitější činnosti než je vaření. Dosud jsem s tím neměla moc problém, tak jsem nic neřešila.

Moji přátelé se báli, abych jako blondýnka tady vůbec přežila, jenže já už v Praze řešila problém s mým stravováním, jak to zařídím, abych tu neumřela hlady :-).

Součástí mé filosofie je, že příprava jídla nesmí trvat déle než 15 min (max 20 min, ale to jsou výjimky). Nicméně brzy jsem zjistila, že tímto tempem bych moc dlouho nevydržela, takže jsem se pustila do vaření.

V čem jsem fakt dobrá, je vaření salátů. Moji spolubydlící (4 Mexičani, pánové), sice tvrdí, že bych tomu neměla říkat vaření, pokud nepoužívám sporák.

Což byla samozřejmě challenge. Už jsem měla první trapas za sebou - máme tu totiž plynový sporák. A ten jsem naposledy viděla u babičky a je to už hodně dávno, zapaloval se pomocí sirek. A nám zrovna sirky došly... Tak jsem se ptala Luise, spolubydlícího, jestli nemáme další, on na to, na co je potřebuji, já odpověděla, že přece na zapálení (podpálení?) sporáku... V tu chvíli vybuchnul (Luis, ne sporák) smíchy, totiž my máme tak sofistikovaný sporák, který má zabudovaný čudlík, který po zmáčknutí vyrábí jiskry, tudíž sirek není potřeba.

Vůbec jsem si nepřipadala jako někdo z "východní Evropy, Československa, kde se válčí, atd.". Nakonec jsem z toho byla tak rozhozená, že se mi podařilo olej rozehřát tak, že začal šíleně prskat, nejvíce poté, co jsem do pánve hodila zeleninu. Nejen že to strašně prskalo, ale začalo to smrdět a kouřit.

Následující den jsem se odhodlala použít toastovač. Vypadalo to jednoduše, že to zvládnu. Ale něco bylo špatně, já totiž nepřišla na to, jak ho otevřít! Věřím, že si musíte teď myslet, že jsem opravdu meganeschopná, ale já náš toastovač v Praze ovládám vcelku s přehledem. Jenže tenhle ne...

Poslední pokus byla omeleta. "NIC LEHČÍHO PŘECE NEEXISTUJE". Ovšem ne v mém podání. Brokolici jsem připálila (a opět jsem zasmradila celou kuchyň), olejem poprskala sporák & vše okolo a nakonec vajíčko bylo uprostřed syrové (což nevyřešila ani mikrovlnka, která má spoustu programů, jen nevím, který je ten správný...).

To by asi stačilo, abych Vás nadále neděsila, ale ráda bych upozornila, že mám prostě jiné kvality, než je vaření. A jednou budu muset vydělávat tolik, abych uživila nejen 2 koně, ovečku, telátko, kozu, psy, pár kachniček, ale evidentně i kuchařku.

To je další challenge (pro neanglicky mluvící = výzva).

PS: ještě si budu muset platit uklízečku, protože mexický mop je podobně sofistikovaný jako sporák a toastovač a pořád se převrací. Já to beru jako znamení, že mám na víc, než uklízet či vařit ;-).

Yeah Yeah Yeahs!

Zatím nejlepší koncert, co jsem kdy zažila, byl koncert americké skupiny Yeah Yeah Yeahs v Palacio de los Deportes, México, D.F. Tuhle kapelu jsem znala díky mému světaznalému kamarádovi Martinovi, který mě zásobuje tou nejvybranější hudbou :-).

Nejde popsat atmosféru vytvořenou 20 000 fanoušky, to bylo prostě neuvěřitelný!!!

Sice jsme nebyli v kotli, ale i tak to bylo úžasný!

A to bych nebyla já, kdybych neměla další historku - tentokrát s foťákem, který byl samozřejmě zakázaný. Ale to jsem nevěděla, sebevědomě jsem si ho přinesla s sebou, jenže pak jsem měla dilema, kam s ním?

Byla jediná možnost - schovat ho někam pod oblečení. Nejvíce návrhů padlo na podprsenku, což jsem kriticky odmítla, přece jenom nejsem nositelkou velikosti F :-D. Takže nakonec jsem ho schovala za pásek & doufala, že to projde.

První kontrola byla ok, jenže jsem netušila, že se blížím k druhé kontrole, mezi tím jsem foťák přemístila do kabelky.

Ovšem pak nebyl prostor pro "znovuschování", tak jsem to zkusila sehrát jako hloupoučká blondýnka z ciziny, co nerozumí španělsky (ovšem tím, jak tu nemají blondýnky, tak o nich neznají vtipy).

Což neprošlo a paní sekuriťačka mě šacovala, ale naštěstí vynechala kabelku, kde byl právě foťák.

Z ******** klika, že? Jitka takovou kliku neměla, do kabelky se podívali, ale na rozdíl ode mě foťák neměla.

Poučení pro příště: vymyslet schovku pro foťák!

Začátky v Mexiku, D.F.

Rozhodla jsem se využít příležitosti studovat v zahraničí a tak se momentálně nacházím v Mexiku, D.F., kde navštěvuji Instituto Tecnológico Autónomo de México, což je jedna z nejprestižnějších vysokých škol v Latinské Americe.

První dojmy z mého pobytu jsou úplně jiné, než jsem čekala, neboť mi všichni v ČR tvrdili, jak je Mexiko nebezpečná země, že jako blondýnka zde nemám šanci přežít, aniž by mě unesli (nebo aspoň znásilnili a poté zavraždili) a samozřejmě, že chytnu mexickou chřipku hned na letišti. Mimo jiné všude jsou prý švábi a podobný hmyz, Mexico D.F. je špinavé, nedá se pomalu ani dýchat a obloha přes smog není vidět... A že úroveň vysokých škol musí být velice nízká.

Realita? Jsem naživu a mám akorát rýmu (z rozdílu teplot ve dne a v noci).

Tím, jak se v Evropě přiživují názory, jak je Mexiko nebezpečné, atd., jsme tak trochu paranoidní, jakmile jedeme metrem, už čekáme, kdy nás někdo přepadne; když jdeme po ulici, tak si pevně držíme kabelku, apod. Tím nechci říct, že to jsou všechno lži, ale spíš to jsou fámy typu "jedna paní povídala...".

Zatím, co jsem poznala, jsou Mexičani úžasní lidé. Přestože většina z nich neoplývá bohatstvím, jsou šťastní, usmívají se na Vás, přestože Vás neznají, snaží se Vám pomoci, když potřebujete... Ne jako u nás v ČE, kdy na ulici nepotkáte usmívající se lidi a když se s někým bavíte, tak během prvních pěti minut se dozvíte, jak špatně se ten druhý má, jak málo vydělává, že ho nebaví práce, atd.

Co mě mile překvapilo, bylo galantní chování kluků - zde je samozřejmostí, že Vám podrží dveře, když nastupujete do auta; nebo když se vracíme z fiesty, doprovodí mě až domů a počkají, až za mnou zaklapnou dveře... A také ti, co jsem poznala, uměli výborně tančit, což se u nás také nevidí :-). Ale už jsem měla i štěstí na Mexičana, co tancovat neuměl... Aspoň mi připomněl moje taneční v Praze :-).

Jeden známý se mě ptal, proč jedu studovat do Mexika, kde jsou podle něj všichni sto let za opicemi... Nicméně abych byla upřímná, ITAM na mě působí zatím mnohem lépe než české vysoké školy! Vyučující jsou opravdové špičky ve svém oboru, hodiny jsou zajímavé, studenti diskutují, ptají se... A hodiny zde mi dávají mnohem víc, než na VŠE, kde jakmile projevíte svůj názor, jste za šprta, co potřebuje šplhat u učitele, apod.

Pár slov ke domnělé smogové situaci a "špinavému městu". Samozřejmě, že emise výfukových plynů jsou vyšší - úměrné k populaci, která v D.F. žije (oficiálně 25 milionů obyvatel, neoficiálně až 30 milionů). Uplatňuje se zde dopravní politika, kdy v určité dny auta s jistou SPZ či typem auta nesmí vyjet; v celém D.F. je síť MHD - autobusy, trolejbusy, metrobusy, metro. Mexičané sice řídí jako šílenci a cizincům se musí zdát, že každou chvíli musí nabourat, ale ještě jsem neviděla jedinou nehodu. Prý až 80% dopravních nehod v D.F. způsobí ženy, které se malují ve zpětném zrcátku - tak až něco takového uvidím, dám vědět :-).